Historie indických běžců
Historie indických běžců
Indičtí běžci pocházejí z východní Indie, a jak by se dalo očekávat, spíše běží než se kolébají jako běžné kachny, které známe. Jejich pojmenování je poměrně explicitní, ale ne úplně vypovídá všechno o tomto nejpozoruhodnějším druhu domácích kachen.
Indičtí běžci jsou jedineční nevšedním tvarem těla a jeho držením. Jejich prvotní hospodářský význam však spočíval ve vysoké snášce, která jim v podstatě přinesla slávu a obdiv. Kvůli ní se dostali v roce 1876 na chovatelskou přehlídku v Dumfries a v roce 1896 do Kendalu, kde byly poprvé představeny veřejnosti.
Jejich původ však sahá daleko hlouběji do historie. Kamenné rytiny na Jávě ukazují, že mohli existovat dávno před 1000 lety. V Evropě jsou známy od poloviny 19. století, v Malajsii od roku 1851, v Indonésii je Alfred Wallace pozoroval v roce 1856 a označil za „vzpřímeně chodící kachny jako tučňáci“. Přesto nepřímé historické důkazy naznačují, že se orientální kachny dostaly do západní Evropy mnohem dříve než v devatenáctém století. Holandské záznamy z konce šestnáctého století prokazují, že loď Ysselstein van Houtmana vezla náklad solených „kachen – tučňáků“ právě do Holandska. Také řada plemen, jako je například kachna huttegemská, ukazují minimálně v kresbě na podobnost s indickým běžcem, jsou pravděpodobně výsledkem mezidruhového křížení. Příklady těchto kříženců mohou být viděny rovněž na holadských malbách ze 17. století, například na malbách rodiny d’Hondecoeter (viz obrázek). 
Podle historických pramenů vztahujících se k původu indického běžce lze usuzovat, že se nejedná o kachnu, jejíž vzhled a užitkovost je výsledkem šlechtění jednoho nadšence. Britský spisovatel a chovatel drůbeže Reginald Appleyard dokonce tvrdil, že tato kachna nebyla jen pouhým estetickým výtvorem, ani jedním z plemen „návrhářů“, která byla záměrně šlechtěna na počátku 20. století. Indičtí běžci se nejspíše vyvinuli v části Dálného východu, a to během rozsáhlého časového období. Měli se stát hbitými, plodnými a překvapivě zmasilými ptáky, jejichž maso je v poměru k tělu bohaté, jemné kvality a velmi chutné. Mají rovněž pověst nelétavých kachen stejně jako kachen bez zachovaného pudu sezení na vejcích, ačkoli později se vyskytly četné výjimky. V devatenáctém století byly chovány pro vejce, která se okamžitě konzervovala nasolením, a tvořila velmi ceněnou součást jídelníčku Britů. Mnohé z nich byly prodávány námořníkům lodí, kteří si je ukládali pro své daleké cesty. Samotní běžci pak byli potravou posádek lodí s rýží. Říkalo se jim „kachny – tučňáci“.
Není proto divu, že první odkaz na indického běžce pochází od J.Donalda, který odhaluje zprávu o dovozu kačera a třech kachen námořním kapitánem lodi Whitehaven někdy před rokem 1840. Profesor Dr. Wolfgang Rudolph našel záznamy ze zoologické zahrady ze Surrey, v nichž je uveden rovněž dovoz tučňákovitých kachen do londýnské zoo dne 31. října 1835, a to hrabětem z Derby. Tady se na ostrůvku uprostřed rybníka několik let rozmnožovaly a jejich potomci pak byli dovezeni i do berlínské zoologické zahrady. Později v roce 1851 bylo do Anglie dovezeno několik dalších kusů kachen, ale nebyl o ně přílišný zájem. Pro jejich známou vlastnost – vysokou snášku, byly proto použity pro křížení s běžnými masnými plemeny kachen (ruánskými, elsberskými) právě pro zvýšení snášky. Na přelomu 19. a 20.století dala tato křížení základ pro vznik nosných plemen kachen kampbelek a orpingtonek. Dalším křížením s indickými běžci pak vznikla plemena jako jsou kachny čárkované, welsští harlekýni a další.
Od roku 1901 zbyly ve Velké Británii většinou jen indičtí běžci kříženci s domácí a divokou kachnou. Původní Fawn běžci (plaví běžci) vymřeli ve prospěch strakatých (Fawn-a-bílý a šedý-a-bílý), kteří byli v té době standardizovaní. Až v roce 1909 Joseph Walton dovezl novou čistou krev indických běžců z Lomboku a Jávy, čímž se mu podařilo zotavit krev celé britské populace běžců a dal základ vývoje moderních indických běžců, jak je známe a chováme dnes. Podobný vývoj chovu indických běžců probíhal například v Německu, kam byly dovezeny kachny čisté linie z Asie až v roce 1926. Teprve z nich se začali postupně šlechtit běžci, kteří jsou v Německu chováni dnes. Dnes zná Německý standard celkem deset barevných rázů, Evropský svaz jich uznává celkem 15 (dva vznikly v Belgii, v Holandsku další tři a chocholatá varianta ve všech barvách), Anglie zná ještě další barevné rázy.
Podrobnější informace o historickém vývoji indického běžce lze nalézt v historickém průvodci indického běžce: The Indian Runner Duck: A Historical Guide (Feathered World, 2002).
